Upálení M. Jana Husa.

Ač parný byl den, celá Kostnice dnes

se v úpalu před branou kupí.

Jak pestrý to zástup! Tu laik, tu kněz;

žen, mužů a žoldnéřů tlupy;

a na hrdých komoních rytíři skvělí,

i falckrabě Ludvík, jenž dneska tu velí.

Tu pojednou tichne vše, panstvo i dav,

a v jediný bod míří zraky všech hlav.

Ó příšerný zjeve! Tam připraven už

ční sloup, strmí hranice hrozná;

a ku sloupu řetězem připoután muž,

jenž plamenů muka dnes pozná.

Kat s pochopy s přípravou hotov je zcela,

jen rozkazu čeká, pot stíraje s čela,

zda smí tedy začíti divadlo hrůz:

To bude dnes upálen kacíř Jan Hus.

„Bůh s námi! Ten odpyká těžce svůj hřích,“

tak v skupině žen jedna míní. –

„Jest kacíř!“ dí slyše to hranatý mnich;

„ať proklatec zahyne nyní!

Svou máť, svatou církev, jen tupil svým vzdorem

a říše již nakazil bludařským morem,

a ve svaté Trojici čtvrtým chtěl být.

Ať peklo ho shltí; směl dále by žít?“

Však opáčně hovoří v popředí dál

tří českých tam zemanů víra;

hněv nad zlobou ukrutnou, hrůza a žal

jim z užaslých pohledů zírá.

I žehře Jan z Chlumu: „Hle, Mistr náš drahý,

a nezdrtí, Bože, tvůj blesk jeho vrahy!

On upálen! Což si to zasloužil? Čím?

Že chtěl, aby kraloval Kristus, ne Řím?“

Tak láska a obdiv i mstivosti jed

se v zástupu střídá a stihá,

a mučedník zatím, ač ztrápen a bled,

zrak planoucí ku nebi zdvihá.

Hle, bludař a buřič a rouhač prý podlý –

on neklne vrahům, on vroucně se modlí.

Tak v muka a smrt by šel zlosyn a lhář?

Vždyť obličej jeho jak anjela tvář.

Teď – okamžik jen – v oku jakýsi třpyt;

to vytrysklé slzy tam stály.

Snad pozdrav to byl, jímž rozechvěný cit

tu žehnal své otčině v dáli.

Než, falckrabě jinak to pohnutí cení;

on doufá, že vzdor nyní v lítost se mění.

I přiklusal s maršálkem k hranici blíž,

by promluvil k Husovi naposled již.

„Smrt čeká. Slyš naposled výstražný hlas,

své církvi tak nevděčný synu!

Ta teď ještě odpustí. Ještě je čas.

Jen vyznej a lituj svou vinu.

Ó nevzdoruj! Odvolej lži své a bludy,

tak život svůj spasíš a ctěn budeš všudy.

Nuž, odvoláš? – Povol! Sic svou počne kat

a při sám Bůh zhyneš jsa na věky klat.“

Ztich mluvčí. – Dav trne. Všem tají se dech;

děs muky zda smělce teď zdolá? –

Hus pohlédl k nebi. Pak z hluboka vzdech

a velikým hlasem teď volá:

„Můj svědek jest Bůh, že jen pravdě jsem sloužil.

Já Krista jen hlásal. Já po tom jen toužil,

můj národ a svět Jemu k nohám by kles;

a na to chci vesele zemříti dnes.“

Lid okamžik žasne. Pak zabouřil ryk:

„Zhyň, kacíři, spurný a drzý!“

Jen přátelé z Čech šepcou rekovi dík

a svírají meče a slzí.

Však maršálek kynul, hněv z očí mu sálá.

Kat hranici zapálil. Hranice vzplála.

A z plamenů zaúpěl výkřiku hlas:

„Můj Ježíši, smiluj se, – smiluj a spas!“

A slyšte, teď vylévá trýzněný Čech

v žalm z otčiny hrůzu své muky.

On zpívá... až plamen mu v obličej šleh

a umlkly velebné zvuky.

Jen potichu modlitbou mučedník kvílí –

je na očích, na rtech to znát – – ještě chvíli –

pak posledních bolestí záchvat a děs – –

a duch muže Božího k nebi se vznes...

Již hranice hasne... Kat k pochopům stoup,

by dokonal příšerné dílo.

Dle daného rozkazu kácejí sloup

a co na něm z mrtvoly zbylo.

A pálí a rozbíjí ostatky těla

a potom, jak nelidská zloba to chtěla,

by po reku zmizel i poslední stín,

ten popel a prach smetli v hluboký Rýn. – –

Ať smetli! Ať zavířil radostný hluk,

že svět zbaven „buřičské“ hlavy!

Duch ubit se nedá. Ten s hranic a muk

svá největší vítězství slaví.

A tak s mocí vítěznou z prachu se vznesl

i ten, co tam v Kostnici umučen klesl.

Nuž, v Boží té pravdě, již zastával on,

v té stůjme, tu hajme až v smrtelný skon!