UPÍR.

Potkal jsem kamaráda,

jda světa cestami,

my byli brzo bratry

a naše harfy sestrami.

Když zanotil jsem píseň

a v struny udeřil –

kol stáli mnozí tupě –

on chápal mne a uvěřil.

My snuly sny a plány.

V zakletou půjdem zem,

zbudíme zpěvem princku,

svobody lidu dobudem.

Hrdými šli jsme městy;

při věžích vysokých

jsme přisáhali věrnost

si do hrobů až hlubokých.

A jednou, když jsem usnul,

on pod jabloní bděl:

Tu přišla dívka krásná,

jíž rovné nikdy neviděl.

A od té doby druh můj

byl změněn docela –

jak na zelený čtvrtek

když řehtačky zní z kostela.

Nevěděl jsem, proč blednul,

proč v řeči umlká,

proč jsem mu náhle cizím

a cizí jest mu harfa má.

Kde býval nadšení žár,

tam nyní mrazí chlad,

kde svorná láska hřála,

tam rozepře a nesoulad.

My země nedobyli,

prchali ve spěchu,

nám v patách nepřátelé

stříleli salvy posměchu.

A já teď každé noci

jí chodím pod okno

a se zaťatou pěstí

jí vyčítávám horoucno:

„Tys vypila mu duši!“

Tak hlas můj sípá tmou,

„Tys vypila mu lásku,

jež byla pouze zcela mou!

Zničila’s velké dílo,

Harpyje upíří –

buď prokleta a sklána,

nás ani věčnost nesmíří!“