Upír.

Nás zdrtila kdys náhlá bouře hrůz

a polámala peruť slávy vzletné,

vrah zapřáhl nás u vítězný vůz,

v němž vezl svoje bohy ošemetné:

meč popravčí, zášť, nenávisť a pýchu

a svár a jed a pohár plný hříchů.

A myslil si: „Ti nepovznesou již

mdlých skrání z našich ocelových skrytů

tam v nebes kraj, kam v slunnou vzlétá výš

jich soudruh, pták, blah míře do blankytu;

ten zhyne lid již navždy v blízké době,

my na slovanském křepčit budem hrobě!“

A hle, a hle, přec jinak kázal Bůh,

on volní nás a prostí dravčích spárů;

či mníte snad, že žhavý český duch

můž‘ sprahnout zas ve mladistvém svém žáru?

Ne, ne, sníh spadnul s ňader českých dolů,

a Bůh nám zase vije gloriolu!

Jen hoňte na nás dále hněv a strach,

nechť zpupný čin vás chlubných zášti synů

jest upírem, jenž živ i na marách

nás všecky hrozí zdávit za hodinu:

máť česká vlasť meč čarodějný práva,

jímž reky daří Bůh, když upír vstává.