UPÍR.

V paláci Mamonu vířil zas úžasný ruch

a před ním bílých lamp zahořel magický kruh,

leč před tím Bábelem zmučený Lazar vždy lkal

a v loži trnovém bolestně umíral.

Ve zracích šílených plamen mu zahořel sirnatý

a tělo chvělo se ve křečích divými záchvaty

a duše ubitá třeštila v nesmírnost dalekých niv,

kde kola hřímala obrovských lokomotiv,

kde drátů táhlo v dál blouznivé bzučení,

zněl skřipot podivný, jako by zavyli bolestí mučení,

a nad vším čněly výš paláce, vystlané koberci nachovými,

kde neřest hýřila v ložnicích s polštáři prachovými.

A hrdé postavy brillanty záříce kráčejí kol,

jich zraky stopeny jsou v záři falešných aureol;

v srdcích i lebkách jim hučí jen strojový tep

a kolem Lazara každý šel lhostejně slep.

Jen Upír stanul a tváří mu úsměšek táh’,

pak rukou ledovou na raba mroucího sáh’.

– On žije ještě! – Ha, dříve než zmizí mu poslední dech,

je třeba využít síly té i krve krůpějí všech. –

Ryl v hrudi Lazara – na tváři nehnul se sval...

Pak zlatou čelenku na hlavě narovnal

a otřel drápy své krvavé, tvář stáhl v posměšný škleb

a šátkem hedvábným utíral spocenou leb.

Pak sedl k hostině – (spokojen, zasadiv na sta ran) –

a s tváří kulatou úsměvnou hodoval bonvivant. –

Vtip kdosi prohodil: prý paže bělostných andělů

Lazara odnesly do nebe od brány Bábelu...