Upír.

Světničku kahanec ozářil mdlý –

u lože dceřina matička dlí...

„Slyš, ó slyš, matičko, upír tu kvílí!“

„„Vítr to, dítě mé, vítr v té chvíli.““

„Upírá po mně tak divoké hledy!“

„„Paprslek luny to, dceruško, bledý.““

„Běda! již napřahá hněvivé ruce – –“

„„Potěš tě pán bůh sám, potěš tě v muce!““

Bázlivě stulila v náruč se matky:

„Nikdy víc nepřijde Todor můj zpátky?“

„„Na cestě Todor tvůj, na cestě už –

jenom se, dítě mé, jenom se zmuž!““

„Pro boha! upír již svírá mne lítě:

zachraň, ó matičko, zachraň své dítě!“

Matka však bez moci usíná, sní – –

Dvanáckrát náhle to se stěny zní...

Zaúpí, zabouří obluda děsná –

úzkostně matka se probírá ze sna.

Světnici opustil nepřítel klam,

do kořan dvéře a Todor v nich sám.