Upír.

Viděl jsem ve snu čarné údolí;

však nepohnuté, tiché beze žití;

jak tvář jest klidná tiché mrtvoly:

obraz, jenž více bol ni slast necítí. –

A byla noc; – ve výši hvězdný blesk

jakoby stříbra skvoucí vlnky čeřil,

a než se snesl s nebe k zemi lesk,

již slabý se co pablesk v hloubí šeřil

tam na dně údolí. A ticho bylo –

tichounko, jak by vše se spánkem krylo.

Pahorek skrovný jevil se mi v dole,

obklíčen horstvem jako věncem v kole,

pahorek skrovný, tichý, opuštěný,

jak mohyly to nasypané stěny,

a na pahorku mrtvé leží tělo. –

Kdy z něho žití asi uletělo? –

Tvář klidná, oči stuhlé, nepohnuté,

bez zraku v nebes temnou hloub upnuté;

o světle oněch hvězd však více neví.

Ač tvář ta mrtva krásy posud jeví,

a cos – snad srdce – v mé se hrudi ouží,

co zulíbat ty kalné oči touží

a pocelovat ránu v ňadrech krutou,

jež strašně k nebi hvězdnatému zeje,

z níž posud krev se vřelá k zemi leje,

až stydne v pásku rudou, nepohnutou.

Tu nad horou vyplývá luna bledá

a pablesk padá na zsinalou tváři,

studený zásvit v očích budí záři –

pohlíží kol, jako když vraha hledá;

zaplane žár z těch mrtvých dříve očí,

jak sopka, když se znovu rozdivočí,

a jako blesk se z hrobu vzhůru zvedá:

„Vrahové moji věčně věkův kleti!“

zní ze rtů to jak hrom ze mraků šeda. –

Hluboko pod ním rodná leží země;

příšerný upír černou nocí letí

a „vrazi moji věčně věkův kleti!“

jak ozvěna to vzduchem stoná temně.

Tu vlastní ze sna zbudily mne vzdechy;

neb na mohyle čet’ jsem psáno: Čechy.