UPÍŘlCE

Kdo se to v čase půlnočním

k jinocha loži sklání?

To mrtvá je milá v rubáši,

s myrtou kol siných skrání!

– „Proč, milá, nemáš pokoje,

když černá již kryje tě země,

proč z říše mrtvých, věčný kde mír,

na svět se navracíš ke mně?

– Ó, co jen v čase půlnočním

hřbitovní sen tvůj ruší,

co z hrobu tebe vyhání

a klid tvé béře duši?“ –

– „Já, běda, nemám pokoje,

ni v den, ni v noční dobu,

že místo s tebou k oltáři,

já musila jít k hrobu!

– Ni živa, ni mrtva, Ó, sudbo zlá,

jsem upířicí divou,

a pekelný svých ňader žár,

zhasím jen krví živou!

– Oh, milý, krev mi svoji dej,

jež horoucí touhu mou zhojí,

a věčný hrobu dá mi klid,

a navěky s tebou mě spojí!“ –

A v náruč ho vine, a na ústa

rty svoje tiskne již ledné,

že v hrdle se mu tají dech

a líce víc bledne a bledne –

A líbá ho, rtem ssajíc žíznícím

vytrysklé krve pramen –

V té zazpíval kohout! Je mrtvá ta tam,

a hoch v lůžku schladlý – jak kámen.