Uplakaná okna.

Jen šerých štítů stín, střech křivolakou změť

a okna maličká, jež sešlá drží zeď,

jest vše, co z okna vidím klášterního.

Výš nade dvůr jen sporá trčí sněť,

vše do stínu se noří večerního.

A přece rád se dívám v divný stesk

těch holých zdí, v nichž jak by oral blesk,

tak zbrázděny jsou, jako starce vrásky,

v těch oknech matný, šedý plane lesk,

jak v oku žebrákově touha lásky.

A mrtvo v nich. Kdo bydlí v domech těch?

Mně zdá se někdy, že tam škytl vzdech

a časem nemluvně mi do snů pláče,

jak smrti stín by kolem stavil běh

a věčným spánkem dotknul by se spáče.

Kdo bydlí tam? Zda láska vzájemná

ty lidi pojí? oběť příjemná

z jich krbu zda se nese k trůnu Pána?

A odpověď v tom tichu tajemná:

jsou mnohým deštěm okna uplakaná.