Uplyne život, uplyne do věčnosti

Uplyne život, uplyne do věčnosti

tak jako řeka pod oblouky mostu.

Bude ti jako hostu,

jenž musí jít, když pobyl.

Pídě půdy jsi dobyl

a teď ji zde zanecháváš.

Leháš do lůna země,

jak v matčině klínu jsi dřímal kdys,

ztrnulost za pohyb máš,

usínáš,

kol úst únavy rys.

Země kol tebe se tisíckrát vzbudí,

jen tebe nikdo neprobudí

v tom klínu země,

jenž studí.

A ty, pán tvorstva,

stokrát budeš chudší než sedmikráska.

Ta alespoň pruh nebe uvidí

jedním svým zlatým okem,

však v tobě zdřímne na věky

bolest, radost i láska.