Upokojení.

Jezero znám jasnomodré,

Na vlnkách kdež tiše ploucích

Houpá se na milliony

Člunků krásných, zlatoskvoucích.

Světlo jasné rozlívá se

Po jezeru každé noci,

Aby spělo nešťastníkům

V bouři ploucím ku pomoci.

Za jezerem pán přebývá,

Pán to dobrý, lásky zřídlo,

Duch můj zná jej, velebí ho,

Ač jej oko neuhlídlo.

S láskou vřelou světem šírým

Pečlivý hled jeho zírá,

Kde skalisko průchod lodi

Cestovníka uzavírá;

A když loď u vlnobití

V bouři černé jižjiž hyne,

Aj, tu pán ten milostivý

Sboru sluhů svojich kyne.

A hle! plavec zlatovlasý

V člunku letí jako ptáče

K poutníkovi, jenžto v lodi

Těsně vzdychá, hořce pláče.

Vyvede jej plavec věrný,

Kde zas tichý vítr vane,

A poutníku místo žalu

Vděku slza z oka kane.

I mou lodí někdy děsná

Černá bouře strašně zmítá;

Nebojím se! pevně doufám,

Že mi slunce pozasvítá.

Když pak jednou na skalisku

Ztroskotá se v černé noci,

Pošle mi pán dobrotivý

Plavce svého ku pomoci;

A ten plavec bělorouchý

Přijme do člunku mě svého

A zprovodí za jezero

Do přístavu bezpečného.