UPOMÍNKA Z MLÁDÍ.

Keř růží pod okny kvet’ v podletí,

v něm hnízdo měla mladá pěnkava,

jež ozvala se vždycky pozdravem,

když ráno vzplála rudá záplava.

Zpěv ten mne budil vždycky ze snění

a vítal mne tak mile k životu,

že hruď má byla plna paprskův

a mladé srdce plno jásotu.

Vstříc nebi nesl jsem svou modlitbu

a nadšen dal se potom do práce,

a v duši mou jak rosa padaly

ty tóny zpěvů v naší zahrádce.

Má duše byla plna světla, snův...

Zpěv ptačí ve hrudi mi stále zněl

a růží keř mi kvetl ve srdci.

Já volal: „Nevím, bože, co je žel!“

Však přišla jeseň. Růže v zahrádce

již dávno odkvetla, dech ledový

mi zahnal ptáče k jihu daleko...

Tak smutno bylo v tom mém podkroví.

Tak smutno bylo, z rána pozdravem

když nevzněl mi ten sladký ptačí hlas,

když jednou okénkem jsem vyhlédl

a spatřil bílý kraj a cítil mráz!

Hruď má se divným steskem sevřela,

a ret můj šeptal v bolném záchvěvu:

„Můj bože, jak tu budu moci žít’

tak sám a sám, bez růží, bez zpěvu!“