Upoutaný rarach.

Děl v krčmě druh, jenž světem chodí,

kdys sedlákovi: „Kmotře, slyš,

mám něco, co se pro tě hodí,

a dám, když hodně zaplatíš.

Déšť přestane a čas se vznítí,

když slunce budeš žádostiv,

a v suchu z vůle naprší ti

na sadu strom a porost niv!“ –

„„Tak hodí(li se, na mou věru,

rád zaplatím, co chceš!...““ „Nu tak!“

A v síně dusném pološeru

druh kradmo rozvazoval vak.

A láhev nízké, hrubé šíje

dal na stůl – což se sedlák lek’ –

v ní čertík pod blanou se kryje

as jako dětský malíček.

„Viz, tich je! Palcem(li však maně

se dotkneš blanky,“ vece druh,

„hned skřítka k té neb oné straně

ti snese tajeplný vzruch.

Pak rozkazuj mu pevným hlasem

a vším ti bude úslužen;

jen bedliv buď, chceť vždycky časem

zdroj čerstvé vody rarach ten.

Však před světem buď jako pěna,

i doma musíš bedliv být’,

co na večer se dozví žena,

to běží ráno vyzvonit!

A ještě cos...“ druh v blánu ťuká –

„ďas pohněvá(li se ti kdys,

hned skrotne, na vrch(li tvá ruka

as třikrát klepne. Takhle viz!“

A smědý blánu tiskne, tepe,

v ráz čertík padá ke dnu až...

„Hleď, kterak divně sebou třepe...“

„„Nu, koupím, jenom nepředraž!““

I smluveno a zaplaceno. –

Jak sedlák prý chtěl, konal ďas:

sad kvet’, luh krásnější měl seno

a setí plný velký klas.

Skot dařil se a lépe dojil,

brav byl pln vlny, statek rost’,

kůň zbujněl, každý oul se rojil,

a všeho bylo dost a dost.

Však sedlák bedliv hleděl ďasa

a občerstvoval, kdy je moh’

by žena nezřela ni chasa,

a zavřel na klíč v truhly roh.

Tu jednou z krčmy přijde v noci,

vzal šoulaje se vody číš,

by po tmě skřítku čarné moci

zas přilil; čas byl věru již!

Leč přeliv odlil zase více,

a netušil, či dřímal snad,

že čertík z láhve do sklenice

buď zlomyslně prch’ neb spad’.

Tam zůstal též a láhev tiše

zas sedlák potáhl a skryl,

a blažen v síle své a pýše

spat potichu se uložil.

A spal... Ó přenešťastné shody!

té noci, v čase parna zlém,

i žena vzala žízníc vody

a vypila číš s rarachem.

Den druhý přivstal sedlák záhy,

šel k láhvi... Žasl! Je to klam?

Ač blanou kryta plna vláhy,

přec raráš uniknul; ten tam!

I bádal... Dozvěděl se věru,

kam náhodou se dostal běs;

dřív pokoj ve dne byl i v šeru,

leč opak započalo dnes!

Čert, maje prostor mnohem větší,

jsa úzké láhve na vždy prost,

hrd poznal, co mu lépe svědčí,

a zpanštěl, zpyšněl; rost a rost.

Hned se selkou se stala změna:

běs rarach, blanou nepokryt,

lál z ženy, štěkal jako fena,

že před statkem se stavěl lid.

A bouřil, dusal – zle se vedlo –

pln svévole, pln zpupných zdůr,

když na něho to v ženě sedlo,

byl zbouřen celý dům i dvůr.

Čert stále vymýšlel svár nový,

a pranic nebylo mu vhod,

až prchaje své vlastní krovy

lkál sedlák v krčmě na zlý svod.

Když jednou ztrápený a bledý

svou opičku si domů ved’,

tu dohonil jej druh ten smědý,

jenž skřítka dal, – a sedlák bled’.

„No jak se daří?“ „„Trpím škodou,

čert z láhvičky se dostal ven,

má žena vypila jej s vodou,

teď z ní mě trápí víc co den!

Jak pomoci?““ „Ej to se spraví!“

děl smědý, šklebně hledě naň,

jen tepejte ji v povrch hlavy

a k ústům s blanou dejte dlaň

Jak v láhvi s ďáblem činit hleďte

a mluvte: Pokoje(li dáš?

A ne(li, znova tak si veďte

a věřte, zkrotne satanáš!“

Ač sedlák uposlechl rady,

přec mnoho ještě zkusil psot,

jen zvolna ubíhalo vady,

leč konečně čert přece skrot’.

A durdit(li se počal znova,

tu sedlák zvolna zvedl pěsť

a žena spolkla čertí slova...

a kantor děl: Probatum est!