UPRAVUJEM' CESTY PÁNĚ.

Všichni, kdož žijeme, stavitelé jsme věží,

abychom byli slunci a obloze blíž.

Však za námi táhnou zástupy svěží

a věže ty ještě vystaví výš.

Všichni, kdož žijeme, lámeme teprve

holýma rukama rozdrásanýma do krve

kamení v lomu na věže budoucích dÓmů.

Všichni jsme jásavě radostných jar

předčasní zvěstovatelé

a vždycky nás před léta příchodem zahubí mráz.

Jsme velikých proroků předchůdci malí,

již na žhavé hranici touhy bezmocně shoří,

dříve než dovedou vyslovit cele

nové své myšlenky smělé,

dříve než zboří starých předsudků hráz.

Ó, že vždy naše zetlelé kosti

budoucím věkům mrvou jsou jen...

Ale zdali jsme nebrali chtivě

ode všech zemřelých za darem dar,

jako hladová vojska tábor dobytý v plen?

Zdali jsme ve své prsteny

nezasadili předchůdců nejlepší kameny

a v koruny zlaté jich nejdražší skvosty?

Zdali jsme z kostí jich nestavěli si mosty,

bychom se po nich dostali do hor, v sluneční jas...?