UPRCHLÉ NADĚJE.

I nejkrásnější květ uvádá,

jenž ráno ještě svěžím byl,

když vyschne jemu deštík rosy,

jenž pestrý kalich operlil.

A naděj sladká, osvěživá,

jež srdci dává silu, vznět,

to vroucí lidské srdce zlomí,

když sklame je a dá se v let.

Lupínek spadá po lupínku,

jenž důvěřivě rozkvétal –

však ubohé co srdce zkusí,

než slední květ mu oprchal!

Pak v prsou vypráhlo je, pusto,

jak jícen sopky by se tměl –

a hluboký bol beznaděje

vráskami v tváři zkameněl.

To oklamané srdce lidské

tichounce z ran svých krvácí,

a na vždy zlomeno a svadlé

se zvolna k hrobu potácí...

Tak nejkrásnější květ uvádá,

jenž ráno ještě svěžím byl,

když vyschne jemu deštík rosy,

jenž pestrý kalich operlil.