Upřený podíl. (III.)

U lesa kříž věstí s obrazem,

Že zde zoufalý čin zřela zem.

Planá hruška pne se opodál,

Na ní Janův bratr za své vzal.

V chládku jejím mrtvol pochován,

Prostým křížem hřích byl zažehnán.

Chodče, postůj chvilku pod hruší,

K Bohu pomodli se za duši!

Den se světí, v který Boží Syn

Smrtí svou nás zbavil věčných vin.

Minulo dnes paté podletí,

Co sok Janův sešel v nadsvětí.

Mořem nebes luna vesluje.

Někdy v mlází vánek zaduje,

Jezerní tůň v plesu zašplechtá,

Vzdechem bor cos hvězdám pošeptá.

S věže pozev nočních stínů zní,

Otvírá se říše záhrobní.

Co to ržalo? co to dupoce?

To tluk podkov, to kůň řehoce.

Noční dobou z kvasu jede Jan,

Hrdý, jako velmož, světa pán!

Jak se bočí u své nádheře,

Všecko na něm bujní, pychem vře.

V plném květu stojí jeho pych,

V květu jeho vášně, jeho hřích!

Již je u kříže – jak na smrt zbled,

Sotva kříž a planou hrušku zhléd.

Pod stromem se míhá postava,

Jaká strašlivá to ohava!

Na šíji se šklebí rudý pruh –

Bože, příšerný to bratrův duch!

,Svez mě, Jene!‘ přízrak blbotá;

,Umrlčina vzduchem kolotá,

Na hřbitově vyje vzteklý pes,

V divé kolo zve nás bodrý běs!‘

Kůň se děsí, prchá v šírý lán,

S žasem bratra za sebou zří Jan,

V údech lomcuje mu žár a led,

Vlas se ježí, trne zpouchlý hled.

,Svez mě, Jene!‘ huhle děsný druh;

,Otec v hrobě, bloudí bratrův duch,

Jedem na kvas, žijí duchové,

Pleše hmyz, výskají ďasové!‘

Oř se zpíná, větří umrlce,

Kope, couvá, smutně řehoce,

Ostruha mu utkví v slabině,

Plaše cválá k vodní hladině.

Hvězdy vyhasly, uprchla noc;

Skončila se tajná duchů moc.

Již se září rosou lupení,

Zoře hory témě rumění.

V háji ptáčkové již šveholí,

Brav se pase v travném údolí,

Již se budí kraj, i luh, i les,

Všude vůně, zpěv a svěží ples.

Procitlá zem mladistvému dnu

Do očí lže mír a poklid snu.

Všecko vůkol spalo, kdož to ví?

Hvězdná nebesa to nepoví.

Hle, tam rybák brázdí hladinu,

Uloví dnes v sítě zdechlinu.

Janův mrtvol hnije v jezeře,

Nad ním lačný havran krákoře.