Úpros.

O ustaň, ustaň, děvo moje!

již nemluv ke mně chladně tak,

vyjasni temná očka svoje

a zapuď z čela hněvu mrak!

Již neříkej, mé pusté žití

že docela Ti lhostejno!

Co srdce Tvoje pro mne cítí,

je mně i světu veřejno.

Víť svět, že duše naše v jednu

spojila milost převroucí, –

já posud, kdy v Tvá očka hlédnu,

vidím své nebe budoucí.

To slovo, jež jsi vyřkla nyní,

a pohle Tvůj – toť odpor je;

což tedy ze lži Tebe viní:

či slovo Tvé, či oko Tvé?

Tvé oko, vím, že nezná klamu –

jen slovo prchlé odvolej!

já pevnou vůlí řetěz zlámu,

jenž táhne mne u vášní rej.

Tvá vůle bytostí mou vládne –

jen chtěj a já se proměním,

pak zhyne svárů símě zrádné

pod slibným míru osením.

Posud jsem nekles' v prohlubinu,

mně posud zblízka kyne ctnost –

ach! odpusť, drahá, oďpusť vinu,

a vrať mi s láskou blaženost!