Uprostřed jara.

Čarovným letem jaro jde světem,

na rtech má úsměv laskavý,

jde, kam Bůh povelí – k ptákům i k dětem,

hlásí se v přírodě písní a květem –

zda se též u nás zastaví?

Jaro je! – slyšíš jeho hlas?

Rozkvěť a miluj, dokud čas,

pěj, dokud stáří do tvých slok

nevdychne zimu bědnou:

příroda kvete každý rok –

a ty jen jednou, jen jednou!

Jde jaro vlídné a kamo vzhlídne –

k radosti vše se probouzí,

chuďasům okřívá srdce zas bídné,

i ten sníh na horách taje a řídne –

nikdo se blahu nevzpouzí...

Zvoní to v lukách pramenem,

šepce to v poli zeleném,

prochvívá v sadě větvemi,

hlaholí všude a jásá –

že zas je sídlem na zemi

mladost a láska a krása!

Jaro se blíží v palác i k chýži,

z oček mu svítá útěcha,

haluzkou naděje ke všem se sníží:

k mnichu i ku vězni za tvrdou mříží –

jakž ale těm, jež vynechá?...

Běda teď srdcím nastokrát,

kam už dech lásky nejde hřát,

která se pyšně odřekla

nejsladších v životě darů –

těch nyní msta se dotekla,

ta jsou i ztracena jaru!

Ve stráních lesa linduška plesá

hlubokým altem vroucných slok,

Amor jde k milencům, polibky nesa,

příroda vítá ho, v lokty mu klesá,

kvete jak jindy, v každý rok...

Všady jest jaro, zpěv a smích –

jen dumá někde člověk tich,

bázlivě tají na rtu vzdech,

a v nitru srdce ho bolí:

uprostřed poupat, květu všech

sám jeho keř tu zbyl holý...

Před jeho tváří slunce kol září –

on ale cítí závist jen,

u něho výčitka s touhou se sváří,

že má stesk na líci a v duši stáří,

že je tak mlád – a samoten!

Ubohý brachu, proč jsi spal,

proč jsi své jaro promeškal?...

Pozdě teď voláš k srdci blíž

radost a lásku – ty obě

mohl jsi stokrát lapit již –

ty’s však jich nevážil sobě!

Jak by teď bylo pro tebe milo,

znova jich kouzlem okřáti.

Ale v to srdce tvé, jež hrdě snilo,

a svůj čas ke květu nepochopilo –

jaro se více nevrátí!

Básníku! – jestli vzpomínáš,

kterak je vrátkým osud náš:

chyť jaro kvapem do svých slok,

než jeho křídla se zvednou...

Příroda kvete každý rok –

a ty jen jednou, jen jednou!