Uprostřed pouště širé, již věčné tmy kryjí,

Uprostřed pouště širé, již věčné tmy kryjí,

jezero spí hořké, k němu světa chudí

přicházejí, slzu hladu do něho lijí,

až přetéká. A bůh se za věk jednou zbudí

a ústa jeho žíznivě z jezera pijí.

Však slzí neubývá!

Bůh sotva usne nanovo,

a tisíce chudých hladovo

se v slzavých cárech nad jezerem kývá.

Břeh jezera pískový slzí spolu.

Zatím kdes v dálce kolosi hýří zlatí

znající jen vlastního bolu.

Tak v poslední den, tak v den prvý! –

Mnoho bych měl ještě psáti,

ale ne černidlem a perem, než krví!