URANSKÝ DEN

Měsícem prováta modrošerá

mlhotiš; v jejím moři jeden

plamének hochů osamělých,

přeúzký, bez volání tone.

Proč hlína pod nohou se náhle

stala bez tíhy chmurným snem,

na němž kaboní se steré,

neurčitě zhoustlé ostrůvky

dumy-trávy?

To's ty, kruh zastřený,

neviditelný jako vyšší moc,

tys ji projal tuchou záře své,

která hmotu zduchovní,

z ní činí jiné zjevení.

Prostřed něho bude mysl moje

mrákotou, v níž divné tvary klíčí,

jež netušené pojmy tká.

Bude plout jak šerý obláček

v nejistotě uranského dne,

uspán plyne nad planetou dálnou,

jejíž prsť je lehká jako stín.