URBI ET ORBI.

Jak dlouho, město mé, chceš osvíceným čelem

bít o zem před pěstí, z níž kape bratří krev?

Jak dlouho mlčeti chceš k pychu drzých šelem,

jak dlouho mlčet chceš, svůj svatý dusíc hněv?

Jak dlouho, Říme můj, pěst jen a rty chceš svírat,

ač zeje dokořán těch dravců smradná klec?

Což dosud nechápeš? Či trpně hodláš zírat,

jak strašný hodokvas ti chystá šílenec?

A jaká rouhání a jakou ještě slinu

smí rodu lidskému i Bohu vmetnout v líc?

Jak dlouho hazardér smí zločin ke zločinu

vršiti s odvahou, jež roste hýrajíc? –

Ó duše, ztiš se, věz: Ten do daleka vidí,

kdo věčna do hlubin je zvyklý zírati,

kdo děl, že láskou jen žít mohou srdce lidí

a pýcha v potupě že bude zmírati.

On dobře pravdu zná, ač dlouho čeká, mlčí.

Zří ve tmách krvavých své děti tápati,

zří oči beránků i tesáky zří vlčí,

jak stádo bezbranné se strojí sápati.

Již jdou, již blízko jsou... Nad houfcem opuštěným

se mihl lehký stín. Květ v ruce, sám a sám,

jen krátce pohleděl v zrak šelmám rozlíceným

a vešel k milým Svým, řka tiše: „Pokoj vám.“

A pobloudilý rod, jenž ruku vrahu líže,

sám hanbou nad sebou se zachvěl v úžasu –

a v hořkých slzách svět své pravé poznal kníže

po věnci trnovém a tichém po hlasu.