Úředník. (II.)

Zřím z jizby své, jak kolos k výši trčí;

to pevnost’ veliká je, v jejíž zdech

plá slza mnohá má a zmírá vzdech

v těch strojů ruchu, které hromem hrčí.

V té pevnosti se duch i srdce krčí,

v té zmírá píseň na chvějících rtech,

a s věže její v sterých záhybech

se vine prapor – černý kouř – až k smrčí.

Ta pevnost’ stala se mým vězením

a její brána svět mi uzavírá,

a její pouto, ať již bdím či sním,

ne ruce sic, leč duši moji svírá.

Že v té cos krvácí, já cítím pak;

ba vzpomínám: Vždyť dřív v ní zpíval pták...