URVANÝ KVĚT.

Jako ta růže na keři

kvetla jsem při své mateři,

tys mě však urval s úsměvem,

o štěstí s tebou snila jsem.

Ve tvou jsem náruč zapadla,

na tvém jsem klíně uvadla,

když mi květ krásy z líček sprch’,

do proudu žalu jsi mě vrh’.

Poplavu smutku do moře,

do nářku, do slz, do hoře,

shltí mne vírný duše žal;

proč jsi mne kvésti nenechal!