Úryvek pohádky.

Lesní buky a jezero hluboké, tiché jezero,

chaloupka z došků u něho, slunce tam doutná v mechu.

Větry rovinou táhnou od moře podzimních krajů,

větry rovinou táhnou přes hlavy slunečnic zlatých.

Větry rovinou táhnou, ach, a pobřeží svítí,

pobřeží svítí a pastýř vysoko v salaši píská.

Tady jsme žili se svou Vysněnou, zdá se, že věky,

po jejím odchodu smutno, po jejím odchodu pusto.

Cítím dnes dosud vůni po ní, že odešla v čas,

že se tak ohlédla diskretně, schýlila dlouhé brvy,

a že tak přitiskla prudce k vypuklým ňadrům ruce...

Smutné teď jezero, smutné a zelené pod měsícem,

chaloupka na ploché rovině mezi lesními buky,

Černě žíhaná louka nekonečnými stíny!