ÚRYVEK VĚTŠÍ BÁSNĚ BEZ NADPISU. (II.)

Ty květy po skle jak se vinou,

jichž zahradníkem zimní mráz,

duch jimi chvátá v zemi jinou,

v kraj nedostupných oku krás,

jejž zří jen duše tuchy zrakem,

kde všechno přelud je a sen,

však přece s věčné pravdy znakem

a jistší všedních hmoty změn.

Co ty tam v okně tropíš, Jene?

I nechte blouda, vem ho ďas!

Svou okřídlenou herku žene

zas v potu tváři na Parnas.

Tam nektar pije v bohů sněmu

a pivo zatím vyčichne mu.

Vím: svitne slunce, v kalné slze

květ ledový se roztaví

a rozplyne se v matné mlze

ten všechen přelud blýskavý.

Vím: světa šíří nikde není,

co v dálky modrý taj si tkám,

však stačí víček přimhouření

a všude hned ty krásy mám,

hned kraj tu jako odlesk ráje,

všech divných vnad, jichž nemá zem,

a podoba jak Peri báje

tím kmitne vzdušným obrazem –

Ó, jsi tu zas, jež změnou sterou

vždy zavítáš v mých zdání říš?

Rci, také-lis jen dumy dcerou

a v mém-li pouze nitru dlíš?

Tvář, jež mi z dětství duchem chvěla,

zda neuhlídám zrakem těla,

zda nikdy v lokty nepřivinu

ni aspoň obrys tvého stínu!

Již s fantómy ses toulal dosti,

sem vrať se k hutné skutečnosti!

A pitné zvláště. Skutečnosti?

Co skutečnost? Že hlas tvůj zvučí,

jen mozek můj mi za to ručí,

on jediný mé duši spřádá

tu forem, barev zvuků směs,

z níž světa představa se skládá;

shon ulice i v tichu les, –

vše příze jen v mé duši tkaná,

tak stejně podstatná či planá

jak pavučina záře hravé,

již hluchoněmý slepec vije

pro zjasnění své nudy tmavé

ze vzdušných vláken fantasie.

Ba, věru: Vidmo nadpozemské,

jež extatický vídal mnich,

a pitka malby nizozemské –

zdaž není pravda stejně v nich?

vše jest, co mozek lidský stváří,

ať z venčí látku dal mu čiv,

ať z nevídaných nikdy září

snu blouznivého spřádá div.

Že z nevídaných? Takých není.

Nic netvoří sám sebou duch,

jen v různé konstellace mění,

co přinesly mu zrak i sluch.

A duch sám hmoty vlastnost pouhá –

A tobě Büchner z šosu čouhá!

„Duch“ – „hmota“ – „pravda“ – Nechte stranou

těch prázdných bublin, vzdušných cet!

Též bředete slov spoustou planou,

jíž zaplaven je z dávna svět?

Ó slova – hlíza věků kletá!

Vždy scholastika kvete v nov

a v seči zuřivé se střetá

pro hluchou plevu pouhých slov.

V nic nevěř si, však nazvi Bohem

to čiré nic a hned jsi druh

těch, kteří víry vzletným slohem

taj věčný slaví jménem Bůh;

ctnost! pravda! krása! volej stále

a zástup starých vzdá ti čest,

jenž blouzní dál o ideále,

ač zapomněl již, co to jest;

vlast, volnost, lidskost – pouhá slova,

bez jádra liché pozlátko;

i jiná, jež teď svítí nová,

též vyvětrají za krátko,

jen slupky zbudou s klamnou září –

však pro slova i v příští čas

dál rvát se bude s mládím stáří

a mládí mezi sebou zas.

Však o slovech slov moudrých dosti

jsi spáchal již – Hoj, přátelé,

radš zapějme si bez moudrosti

své družné Credo veselé!

Nad všechny nicotné péče a trudy,

nad všechna kázání kantorské nudy,

nad všechny rozumy šedivé, střízlivé

povznesme výš

poháry pěnivé,

naším je královstvím Ječmínka říš –

tož jemu na počest fanfary zvonivé

o číši zacinkej číš !

Všechno je marnost

v tom hamižném žití,

rozkoše slunce

jen z poháru svítí,

nuže, již pijme

zlatý ten třpyt –

moudrosti kámen

na dně je skryt.

S pohárem druž se vždy hezounká děva!

S prava číš plná a milenka s leva,

na rtu smích veselý, šumící nad hlavou

májový strom

s pěnicí jásavou –

toť moudrost jediná na světě tom,

a všechno ostatní, nudu jen skuhravou,

třeba nechť rozbije hrom!

Rozkoše slunce

v tom nicotném žití

z dívčích jen očí

a z poháru svítí:

Nuže, jen pijme,

líbejme dál –

Ostatní všechno

ďas aby vzal!

Toť stavné! Hurá! V postě karneval!

Ký dobrý duch vás v naše lokty slal?

Toť zrobil já, váš maître de plaisir.

Teď pravý teprv rozpoutá se vír!

Jen chutě k nim! Náš Raffael tu shledá

snad model svůj za kterous škraboškou

a veršovci se zjeví Musa snědá,

nad jejíž skládal ódy punčoškou,

i druzí poznají tu milé známé,

než ještě půlnoc pečeť taje zláme.

Ten sáček stříbrných, své celé jmění

dnes vrhnu v šampaňského šumný proud –

jak rajský zdroj hle! perlí se a pění – –

Kdo se mnou v něm se neztopí, je bloud!

Což marně rozkoš s veselostí zvou tě,

že jako pavouk zapřádáš se v koutě?

Jí vzdej se, hochu! Hlas má jako zvonek,

je štíhlounká jak liliový stonek

a zraku blesk i důlek oblé brady

jsou zvěstmi skryté v polomasce vnady.

Zde připij mně! Viz rámě v lesku sněžném

s tím stinným svůdným důlkem v ohbí něžném,

viz ruky vděk, jež křišťál číše stiská,

kde v záři průhledné roj perel tryská –

zda ustrojil kdy milosladký hřích

svou udici do léček vábnějších?

Tvůj zjev je, dívko, po mém vkusu zcela, –

tak právě Peri myslí mou se chvěla.

Ta z perel čelenka – ten bílý stín,

jímž obláčí tě vzdušný muselín –

tvá číš jak liliový kalich vil,

jejž rosy kouzelné blesk operlil.

Oj, romantika již mu stoupla v čelo,

a šampaňské svým dílem přispěje!

Teď zářným stínem nevěstčí mu tělo,

s nímž do oblak se kamsi odchvěje,

však posléz najde pružný zemský tvar

v té světlé mlze muslínových par.

Hle, již i druh tvůj vichřicí se točí,

což ty si nesetřeš mrak spleenu s očí?

To není spleen – to stín je myšlenky,

jíž neutápím jak ty do sklenky.

Ej, na myšlenku jinde vhodný čas

zde jí si nekal blahé chvíle jas!

Mně není blaho všecko v bujném těle,

kdy zdusí ducha smyslů hod,

mně vábnější slast myslitele,

když poznání nám chystá plod.

Nechť plod ten častěj’ popel hostí,

kam po něm sáhneš v země řád,

přec raděj’ s její zvráceností

chci třeba nadarmo se rvát,

než bez myšlenky zapadnout

v těch vašich slastí všední proud.