(Úryvek z básně z r. 1864.)

Ó, kdy pomněl na davy ty smutné,

na opovrženou chudobu,

vlekoucí se od kolébky rmutné

s lící slzavou až do hrobu,

když je zřel ta věčně operlená

potu krůpějemi temena,

na něž štěká velkopanská fena

a již mrou jak psové bez jmena –

a tam zase ona chátra líná

v bezuzdých se válí rozkošech,

ana plesů lampa nezhasíná

v jejich bytů přenádherných zdech,

jak jim růže blaženosti zkvítá

z lidu nešťastného mozolů,

aj, tu srdce šlechetné mu zmítá

v hněvu svatého se plápolu.

A když viděl, na zlatém jak trůně

sedí mrzký, duchaprázdný kat