(Úryvek z r. 1863.)

Přátelství, když ve veselém kolu

opěněnou číší zvoní,

když nás těší, ulevuje bolu,

slzu rozloučení roní;

lásku, když se při měsíci trápí

s prsténkem si zlatým hrajíc,

tvář nám líbá, slzou slasti skrápí

vroucí slova šepotajíc...

Ticho! ticho! – vidíte tam zrádce,*

ten ať blaženost nám neruší,

v lásce ať se neopíjí sladce,

toho jiný zpěv ať ohluší!

Zapějem mu písně hromorázné,

že mu strach na tváři pouvázne.

Slyšet bude lva divého řvání,

cepů okovaných třesk,

vidět bude krev a upadání,

plamen houfnic, kopí lesk,

již ta píseň pomsty plamenné

útěkem ho od nás požene.