ÚRYVEK.

Je jarní den! Vše dýše vůní,

vzduch zperlenou je svěžestí!

Mě vlákalo to na výsluní

na strmou skálu vylézti,

kam slunce paprsky své slévá,

a kde už zase pučí réva

na stráních smavě zelených,

dnes obzvlášť, stesk kdy začal hlodat,

svou duší chci se snění oddat,

nečinně hledět v dálný jih,

do slunných dálek třpytivých,

přes údolí a přes rokliny,

na vlahém větru od Fersiny,

zrak dát’ si zbodat jasem řek,

dnes, obzvláště dnes mě to nutí

jen ulehnout a vzpomínat,

na slunci ležet bez pohnutí,

zatopen všecek jasna žlutí

v mdlém rozvanutí myšlének.

A prostorem neohraničen,

před sebou míti volný vzduch,

o žalu vědět, že je zničen

ten neodbytný, starý druh –

ó, jaro, celé jaro chápat,

od jitřních mlh až v slunný západ,

den jeden celý jasný mít,

svou bytost v jeho svěžest vstřebat,

jím dát’ se zmámit’, ukolébat,

a jako silným vínem zpít’ –

a stejnou mlhu v očích mít,

jak po Marsalském bývá víně,

a stejnou mdlobu, která líně

si ulehá do údů všech –

v té mdlobě, která víčka tíží,

však přece jen mít pevný zrak,

bych mohl hledět za Adiží,

té kalné mdloby hustou mříží,

za Adiží ve skalách těch...