Úryvky rozmluv.

V smíchu a řeči

šumí to kolem,

poznámka něčí

zavadí v sluch,

v úryvky jiné

mihne se letem

a zní a hyne

a splyne

v řečí všech šumivý ruch.

A slovem všedním,

ze všech těch řečí

úryvkem jedním

zachytíš v ráz

románek celý

těch, kteří davem,

v smíchu i želi,

kol spěli

a přešli, zanikli zas.

Z jednoho slova

spředeš si román

a dál a znova

hučí kol dav,

štěstí i bída

v románě novém

dále se střídá,

jak hlídá

tluk srdcí, myšlénky hlav.

Jak vzdmuté vlny

kypí a vře to,

zas pohodlný

dál teče proud;

pohádku děví,

starost i hoře,

lásku i hněvy

ti jeví,

žár sopky, vyhaslý troud.

A ať jdou šťastni,

smutni či tupi,

každý z nich vlastní

ples má i bol,

života hluší

vlastní svůj román

nese si v duši –

kdo tuší,

co všechno dříme tu kol?

Co je tu dramat,

kde vidíš muže

ženy své klamat – –

jedno z těch slov

chycených maní

oponu trhá,

běda a za ní

jak štvaní

jdou lidé v chudý svůj rov.

V boj se tam utká

žárlivost s láskou,

a bída nutká

v zlobu a lest –

v mravenčím reji

honí se lidé,

slyš, jak se smějí –

a spějí

v propasti neznámých cest.

A přejdou jiní,

vzniknou a zajdou –

vzpomínáš nyní,

že’s také z nich – –

Kámen jsi v moři...

A ty v dnech smutku

mníš, svět že v hoři

se zboří –

ó slyš ten jízlivý smích!

Na větvi ptáče

neztichne ani,

přes mrtvé spáče

svět půjde hluch...

Jsi zvuk, jenž se zachví

a zní a hyne

a splyne

u věčna závratný ruch.