USÍNAJÍCÍ ZEMĚ.

V šat mlhavý se halí moje lada

a vítr chladný kolébá mé lesy.

S mých pastvin domů odešla již stáda

a v širé brázdy mé se zima vkrádá.

a jinovatka na stromy se věsí.

Na ňadrech mojich leží prázdná hnízda,

pták družný v podvečer mi nezazpívá,

jen severák v můj náhlý soumrak hvízdá.

A mraky letí. Jaká bludná jízda!

Snad letí tam, kde slunce odpočívá.

S mým dechem píseň teskných vod se pojí

i všeho tvorstva oddech usínání.

Mám něhu včel, jež ztulily se v roji,

mám rozkoš matky, jež i ve snu kojí,

klid jezera, kdy luna v ně se sklání.

V mých hlubinách se poklad žití celý

na tisícero klíčův uzavírá:

tam bouře spí, jež v létě burácely,

i štěstí chvil, jež lidé poztráceli,

tam darů příštích jar se chystá míra.

Ke spánku uléhám, žní unavena.

Jak tíží délka prožitého věku!

Pod bílou přikrývkou jsem stará žena,

však z jara opět, jaká slavná změna:

se vzbudím pannou nejsvůdnějších vděků...