USKOCI

V rozsedlině skalní za balvany

skryl se uskok Ristić před katany.

S sebou má svou ženu Andželinu,

dvé je s ním i jeho milých synů.

Ze sluje však nemohou se hnouti:

bdělým očím nelze uniknouti.

Jen se hlavy zvednout poosmělí,

pušek čtyřicet hned po nich střelí. –

Bez jídla tři dny a noci byli,

kalnou vodu dešťovou jen pili,

pokud byla v prohlubině skály.

Čtvrtého dne slunce žhne a pálí.

Brzy mělká vyschla kalužina.

Slabě zasténala Andželina:

„Smiluj se a odpusť, Pane Bože!“

Mrtva klesla na kamenné lože.

Nezaplakal Ristić, hledě na ni.

Synové, ti nedutají ani,

jen si tiše utírají oči,

když se otec od nich pootočí.

V pátý den syn starší, bohpomozi!

jak vlk lačný na uštvané kozy

třeští oči na svou mrtvou máti.

Neštěstí se mladší počal báti.

Vzkřikl, do šílených zraků patře:

„Nezahub své duše, milý bratře!

Tu máš nůž, mou krví uhas žízeň!

Však už brzy skončí naše trýzeň!

Z hrobů budeme pak vycházeti,

vrahům ve spánku krev upíjeti.“

Ristić vstal a řekl: „Dosti řečí!

Zlá je koule. Žízeň zlo je větší.“

A jak vzteklí vlci do doliny

vpadli ti tři: Ristić s dvěma syny.

Po sedmi své vraždí nepřátele.

Klesli, každý sedmero ran v těle.

Panduři jim hlavy zutínali,

na oštěpy si je napíchali.

Nehledí však na ně, leda zdáli.

Ještě mrtvých uskoků se báli.