ÚSMĚV

Ji stále vidím. Z celé dávné krásy

jen očí pár zbyl, hvězdy zaplanutím,

jež často víček dlouhé skryjí řasy.

A na rtech, které stařecky se chvějí

ve tváři úbělu,

jak listy dva když padnou do závějí,

tkví úsměv prazvláštní.

On vědoucím i nevinným být zdá se

a řekl bys,

že její tvář tak ze sna usmívá se.

Tak jednou, v podvečer,

když šera první stíny

se kradly pokojem

a vázy z bílé hlíny

jediným bodem byly svítícím,

a ona, s úsměvem svým záhadným

voněla k bílých růží kyticím,

jež do klína si kladla –

blíž přisedla jsem. Tiše, po špičkách

se zvědavost má kradla,

tu slovem, ruky stiskem prosíc o sdělení.

A dlouho čekala jsem. Jako v snách

by bloudila – tak seděla zde chvíli.

A ona, její úsměv záhadný,

vše v šeru splynulo.

A svěže nápadný

svým zvukem stříbrným

byl její hlas, když promluvila:

Všechno minulo,

spěch mládí, touhy. Jenom vzpomínat

si mohu ještě teď, kdy přešel chvat.

Co rozdala jsem, nutno bylo dát.

Nic neželím! A jest-li dojatou

mne vídáte, přec nikdy zoufalou.

A síla, duši mou jež troufalou

tak oživila? Vím, to chcete znát.

Než moudrost má je pro toho, kdo zrát

tak rychle uměl bolestí, jak já.

Mne ranil vždy, kdo nejvíc měl mne rád.

A ranil-li, já přece usmívat

se snažila a všechno odpustit,

buď pro přátelství, které žilo kdys,

pro lásku někdy, jindy pro soucit.

A proto teď, kdy sčítám v podvečer

si po paměti drahé chvíle ty,

jež dávno kdysi byly prožity,

a které věčně v duši uchovám,

za radost největší bych nedala

to vědomí, že já to nebyla,

jež zraňovala, krutě klamala. –

A usmívám se tomu – usmívám.