ÚSMĚV MRTVÝCH.

O tajů mříž si rozbijíme hlavu,

a nepovolí. Zákmit jeden světlý

hledáme v noci, v propast bychom létli

za jiskrou pravdy, a dál tápem v tmavu.

Co platno vše – dí vzdech náš – klíče není,

jímž brána tajů všech se otevírá.

Buš v ní, jak buš – vše marno. Noc je čírá,

a hádanky té není rozluštění.

A přec, kdož ví, zda nejsme jemu blíže,

než tušíme, snad jenom nenapadne

nám nikomu, co lehké tak a snadné,

v čem není divu, temnoty a tíže.

Hle, ty tu ležíš nepohnutý, spící,

však jako odlesk nadhvězdného kraje

po tvojich retech, po tvé bledé líci

cos jako úsměv prohlédnutí hraje.

Tys toužíval též: „Kdes, ó, světlý moste,

jenž sklenut v den jsi přes proud žití tmavý?“

A teď spíš klidně, a tvůj úsměv praví:

„Ach, jak to bylo lehounké a prosté!“