ÚSMĚV POSLEDNÍ.

Podzemní večer, plný soumraku

a vzpomínek, jež lehnou na prsa

jak netopýra křídlo ponuré.

Podzimní večer, večer poslední.

Dvě dlouhé noci, druhý večer už

a druhý den já stál jsem nad tebou

a já tě volal jménem nejsladším

a já jsem hladil tu tvou dětskou skráň

– jak byla chladná! – A už druhou noc

jsem sebe ptal se v mukách duše své,

proč ona velká, zádumčivá smrt,

jež vše ti vzala, jako vzala nám,

ti vlídný úsměv vdechla na ústa

a proč se dítě v rakvi usmíváš?

A léta jdou; – co je v ten věčný běh

jediný výkřik! –

A dnes, po létech

zas myslím na tě, jak jsem myslel vždy.

A zase je kol všecko stejné tak,

podzimní večer, plný soumraku

a vzpomínek, jež lehnou na prsa

jak netopýra křídlo ponuré.

A nad rakví tvou víc už nestojím

– tvá hlava drahá dávno setlela

a úsměv dávno rozpadl se v prach –

však stojím nyní nad tou rakví, kde

spí vše, co kdy jsem tady v žití chtěl,

mé marné sny a zašlé naděje,

má láska mrtvá... a mně zůstalo

v tom srdci jenom teskno zoufalé

a beznaděj a prázno bez konce

a touha po té chvíli oddechu

a marný výkřik, který letí v poušť.

A teď, když vím, jak drsný, těžký mráz

nám skráně bodá cestou životem,

a teď, když vím, že ty jsi umřel dřív,

než poznal jsi to vše, co bolí nás:

hněv, vášeň, nevděk, bolest nejvyšší

a lítost pozdní, lásku zhrzenou

a to, co v bláto vrhá peruť nám,

a to, co věčně pláče v srdci tom

a věčně darmo volá po štěstí

a po lásce, jež není, není –: Ó,

tu chápu už, proč ty, jenž umřel jsi,

jsa dítětem, v té rakvi, kde jsi spal,

ty ruce měl jsi klidně sepjaté

a na ústech to tiché usmání...