Úsměv všehomíra.

Po bouři vyšel jsem a zem se smála,

a nebe smálo se a vesmír celý,

na západ prchal ztrhaný mrak ztmělý,

nad nímž juž hvězda vítězící stála.

A smál se strom a keř a proud a skála

tím úsměvem, jejž oči Tvoje zřely

na prahu ráje, když Tvůj povzlet smělý

svůj našel cíl, jehož se duše bála.

Ten všehomíra úsměv – naděj naše!

Kdo ve tmách jdem zde peklem bouřné vřavy

a očistcem snah, zápasů a práce.

Ten všehomíra úsměv, byť jen plaše

rty přelet’ mi, za laury každé slávy

jej zažit chtěl bych a v něm umřít sladce.