ÚSMĚV ŽIVOTA.

MÁ duše bázní třásla se před žhavým zajetím

tvých němých pohledů, když potkaly se s mými,

a vír, v němž okamžiky svítí staletím,

když za mnou zavřel se vlnami tajemnými.

Den bledých světel kolem nás jak vichr zemí táh,

do duší žhavě vál a z dálky šuměl sněním,

hrál hudbou v nadějích a tesknem v samotách,

a v ticho soumraků si lehal unavením.

A zrak tvůj stále hloub se tměl, má slunce hasla v něm,

i jitra příštích dní, jež jarem voněla mi,

a odlesk noci před mým nejprvnějším dnem

do slzí zlomený z něj sálal hlubinami.

Tu pohled ze všech nejtěžší jsem hodil do tvých vln,

až vstříc mi vystřikly svůj pramen nejtajnější,

a hle! v tvém zraku teskný úsměv chvěl se touhy pln

a v jeho paprscích hrál jiný, ještě záhadnější:

hvězd bílá světla šeptala o hloubce soumraků,

snů slunce magická do nocí vycházela,

a v duši unavenou množstvím zázraků

květ prvních, nejskrytějších růží naházela.