ÚSMĚV.

Když děcko, jehož duši

nic ještě netrudí,

se z hlubokého spánku

v kolébce probudí,

tak mile a tak šťastně

se kolem zadívá,

jak svěží poupě jara

kdy v svět se usmívá.

A ohnivě tak plane

těch očí jasný svit –

na prahu žití člověk

to hlásí se: „Chci žít!“ –

Než časem starost, vášeň

v skráň vrásky zatíná,

ba i ten plamen v oku

mu zvolna shasíná.

Až v nitru jeho žhavém

žár schladne poslední,

a člověk shasne jednou

jak hvězda v přededni. –

Však když ho v rakev kladou,

tvář jeho neživá

se pobledlá a chladná

zas vlídně usmívá.

Jas nového zda žití,

či je to věčný klid,

jímž usmívá se v smrti?!

Kdo můž’ to rozřešit! – –