Úsměv

Je úsměv jak slib opojný, je jako leknín bílý,

jenž z hlubin mlčení se vynoří a duši vábí chvíli;

je úsměv prosbou lichotnou, je odměnou i sázkou,

je s mrtvou krásou loučením i s kouzlem dnů, jež byly;

je úsměv tajnou dohodou, jíž přistihnouti nelze,

neb rychlejší než světlo jest, než blesk, jenž netrvá ni chvíli;

je úsměv hudbou bez zvuků, však melodie plnou,

jež slibuje i odmítá, jež změny větrů sdílí

a v duši vniká skulinou, jak sluneční zář v mraky

když svitnouc na vodě si s vážkou hrá, s naděje sladkou chvílí,

a luští hrou svou lehounkou spor filosofů těžký,

nad jehož marným řešením tak mnohý plýtvá pílí;

je úsměv sladkou ilusí, je průsvitný jak závoj,

jímž božstvo dřív, nežli se poznat dá, je zahaleno chvíli;

je úsměv sfingy záhadou, za nímž se duše tají,

je bolu maskou tragickou, ran balšámem, jenž sílí,

je ticha slavným souzvukem v mrtvého klidné tváři,

jež nyní věčně se již usmívá po mnohé v slzách chvíli;

je úsměv ducha vítězstvím nad pokušením hmoty,

nad žití zmatkem divokým je úsměv prapor bílý.