USMĚVAVÁ ZAJATÁ.

Když jsi se k zemi přitulila,

jak klubíčko smíchu drobná jsi byla,

jak křepelka, jež se ukrývá:

jen oči tvé zvědavé pod žlutí klasů,

dvě široké oči v srpnovém jasu

vábily: Muži, já půda jsem tvá!

Když jsi se, zlíbána, do léta smála,

i ňadra tvá uzrálá zavzdychala

vstříc šťastnému létu tvých úst;

a když jsi je v dlaně mé uložila

jako dvě ospalá mláďata bílá,

já duši tvou slyšel jsem růst.

A tehdy jsem poznal, ó družko má živá,

jak jinak jsi slunce a radosti chtivá,

jak jinak jsi moudrá než já!

Jak dovedeš kořínky zapustit čile

do každé teplé a skutečné chvíle,

jak sestersky země tě zná!

Tehdy jsem poznal, že láska tvá smavá

s tělem se odnímá, s tělem se dává,

jak usměvavá zajatá;

že s tělem tvým odchází, s tělem se vrací,

jak s létem jdou do dálek zpěvaví ptáci,

i neznámá, horoucí duše tvá!