USMĚVAVÉ ODŘÍKÁNÍ.

Pojednou víš: dost již vešlo i světla i vzduchu i vůně –

zavřeme okna, příliš krásný by večer byl, který se čeká.

Zavřeme okna! I nastane: nějaká shoda, tak vlídná, tak měkká

obejme náručím matčiným. Trochu je bledá a dojímá tolik – snad trochu stůně.

Tolik je vlídná. Má zavlhlé oči. Nemluví, jenom se dívá.

Jaký má pohled –! Nic nechce. A mně se zdá: dlouho jsem hledal;

vešla, že zavřel jsem okna. – Chtěla často sem – já jí však nedal,

neboť dosud jsem okna měl dokořán do jiter. Nyní se stmívá.

Večer. – A tehdy, jak počíná, pozná se: k čemu? Co ještě lze dobýt? –

Zavřena okna – již vešlo dost i vůně i vzduchu i světla.

S břízových podnosů trochu povadlé vezměme věnce, které laskavě spletla

za dne nám sestárlá náňa – a jměme se jimi svůj příbytek povděčně zdobit.

Ano, je po nich mdlo trochu, tak jakoby v skleníku. – Tmavo též naléhá za skly –

nestrachuj se – okna zavřena. Vnesli sem lampu; teď na stole bzučí a hoří

a je to v té obřadné výzdobě tak jako sesláblé volání ze zahrad, z vinic a z moří

a jakoby zvážnělá ozvěna švarných a bez bázně zdravic, jež polnicí v útoku třaskly.

Co ještě? – Všechno chceš slyšet? Všechno jak šlo a jak bylo? – Buď tiše, buď tiše!

Možná – já nevím – snad – jistě. Ba jistě! – a všechno, co žito, se odhodlá ve vlídnou shodu,

a je to jak neznámý mumraj, jejž pěkné zřít ze zdola schodů,

když z taneční síně jde obřadně procházkou pod cypřiše.

Es war einmal... Nikdy v těch slovech již nepodezřím zavzlyk chudácký výčitek slabých,

nýbrž jevištěm vstane mi, které je zklížené z latěk a pomalované

a po němž jde bez hlesu za dnem den. – A to světlo, jež schytáno, jevištěm vane –

léta se opáčí; tmavo jich naléhá za skly, leč jasní se moudrostí. Rád bych

pobyl už navždy v té nehořké illusi rána, kdy sunou se mimo

v magickém světle – jež vzpomínkou – všechny mé vzpomínky nevroucí marnem,

tak jako večerní jistota nového dne; neboť bolel by chlad, který sestoupil, uvítán rád po dni parném,

kdybychom neznali, horoucí slunce že nezašlo v nevrátimo.

Ó ne! Dost věru je schytáno vůně i vzduchu i světla,

že všechno, co projde tu nyní, je vkotveno v dnešku, ač plaše jen včerejškem spělo.

Povadlých věnců pach koná, že hmatati lze dnes, co dřív jen se chvělo

vidmem – a taký je večer: uzrálá jakoby jabloň, uzrálá – neodkvetlá.

Všechno se navrací. Divák, v tom ovzduší divadla do křesla schýlen

a bystrých zraků, dnes teprv zná ladnost a zákonnost hry té

a nebojí se. – Je to hra. – Ve všech překážkách „uvaž!“ je skryté,

oklikou ladnou, co podezřel zblouděním, kterým byl zmýlen – – –

Ale co bývalo okrasnou radostí, radostí stejnou je nyní.

Zavřeme okna, by nevyšla! Dost je tu vzduchu i světla i vůně.

Radosti! – trochu je bledá – a dojímá tolik – snad trochu i stůně.

Obejmi, chorá, a ozdrav! Obejmi, dobrodiní!