ÚSMĚVY.

Nad naší pustou krajinou když východy se zarděly,

my vídali jsme nad lesy do nebe stoupat anděly,

z nich každý nesl v neznámo tisíců vzdech a sten –

a největší v nádobě z průhledně náš nejkrásnější sen.

Věděli jsme, že mlhy jdou – my dávno dětmi nebyli –

než svému zdání klamnému přec zarytě jsme věřili,

abychom v záři pohledů a tváří temném zardění

uhodnutím své myšlenky číst mohli příslib splnění.

V společné touhy zajetí jsme usínali den co den,

a všechny noci naplnil nám nesplněný sen –

a když jsme na své anděly se v jitrech dívat chodili,

v potkání zraků úsměvem jak děti jsme se modlili.