USMÍŘENÍ.

Podzim jde k horám; já zůstal sám.

Vím, obelhal květen, i srpen byl klam:

však bylo i krásné tak nadarmo kvést.

I nevěrná ústa líbala vřele,

i nevěrná radost zvonila v těle:

byl slavný i smutek bezcílných cest.

I za jizvy děkuji, jež v srdci mi hoří,

laskavé stopy po teplém noži.

Chválím i ruce, jež nejvíce vzaly,

když touhy mé nesmělé v loktech jim spaly.

Vím, lhaly mi lásku; i blízkost svou lhaly,

však lhouce snad z hlubiny milovaly.

Podzim jde k horám: jde do srdce mého.

Je těžký plod života osamělého.

Však západ je krásný: je široký, tichý,

víš, někdo ti pokorně odpouští hříchy,

a zanikáš v moři, jak krůpěj, jež není.

Je laskavé s životem usmíření.