Usnula jsem u kolébky

Usnula jsem u kolébky

V přepodivný sen:

Světili jsme v našich Čechách

Velký, krásný den.

Kolkolem se pletly věnce,

Co jen stačil luh,

Chrámy byly zotvírány,

Velebil se Bůh.

V tom je slyšet výskot z dáli:

„Naši, naši jdou!“

A po zpěvu jsou to oni

A již tady jsou.

Matce synek, sestře bratr

Padá v objetí,

Proč mně jen můj synek drahý

V náruč neletí?

A již se mu v oči dívám,

Hladím kadeře,

V tom však slastí sen můj zmizí,

Zrak se otevře.

Z kolébky ty samé oči

Ke mně hleděly,

Jakoby, co se mi zdálo,

Byly věděly.

I skloním se samou slastí

K svému dítěti,

A líbati neustanu

Reka v poupěti.