USPÁVAVĚ

Již bělostný měsíc

svítí jak lampa v aleji ztichlé.

A šero jako sněhové vločky

přilétá k zemi.

Blíž rybníka, v domku

rozkvetlo světlo. Podletí cítím.

Má duše, trpně v samotě bdící,

naslouchej zbožně:

jak pohádka zlatá

myslí by plula v hvězdnatou dálku,

a noc jak vánek mateřsky pěla

ukolébavku.