ÚSPĚCH CIZINY

V rodišti mém čtyři truhláři

od mlada se spolu nesváří.

Pomlouvá Dolejše Hořejší:

„Ten fušer na chléb svůj vezdejší

věru si přikrádat musí!

Vždyť jeho práce se hnusí.

Když vezme dláto a kladivo,

vydlabe všecko jen na křivo,

hoblík se v ruce mu třese,

věru jsou hladší i křemeny,

které jsou v hromádky složeny

a vroubí silnici v lese!“

Dolejší mluvívá také tak,

začne-li kdo řeč o soku:

„Řemeslo své nezná ni za mák,

čert ví, co má ten chlap v oku!

Skříň-li kdy nějakou setmelí,

pisanské rovna je věži, –

a což těch viklavých postelí!

Ty bychom spočetli ztěží!“

Truhláře Tomíčka hovor též

stejným se způsobem snuje:

Dolejší s Hořejším prý jsou spřež,

– jak lze, je očerňuje.

Pan Kozel, jiným být nechtěje,

než-li jsou předešlí muži,

téže se uchytil naděje,

stejně jak oni se tuží.

Pomlouvá Dolejše s Hořejším,

Tomíčka, kde může, špiní:

„Kdo z těch tří v práci je hbitějším,

těžko říc. Všichni jsou líní!“

Kdo by chtěl tvrdit, že vedlo se

truhlářům u nás kdy kale,

tomu se pozná už na nose,

pravdu že nedí, lže ale!

Neb, kdo se vdávali, ženili,

jinam pro nábytek psali.

Vždyť doma pořádný není-li,

hlupci jen by si jej brali!

Denně, když čítávám kritiky

o naší literatuře,

cizích knih odbyt že veliký,

chápu, i nám proč vždy hůře.

A ďas ví, proč jistá vzpomínka

ve hlavě vždycky mi vstane,

– truhláře přivede zlehýnka...

Takové srovnání plané!