Uspokojení při smrti přátel podlé Vossa.*

Setřetež pláč smutku svého,

Vyjasněte mračný vzhled,

Toužba srdce tesklivého

Mrtvých nepřivede zpět.

Ach! ten líbezný hlas, ta řeč

Se vší příjemností – jsou preč,

Jasný zrak, tvář spanilá

V tmavý hrob teď vstoupila.

Všecko, na zemi co žije,

Hyne, jako v poli květ,

Přítele teď rakev kryje,

Pominul mu jeho svět;

Jako stařec o své holi,

Tak jde mladý do udolí

Hrobu hrouzy plného,

Y my vstoupím do něho.

Ač se jako kvítí v poli,

Co se rodí, poruší,

Tělo jde jen v hrobu rolí,

Pečuje Bůh o duši;

Naši miláčkové žijí

Nad hvězdami, oni čijí

U hrobu svých přátel hlas

V pohřební plačícých čas.

Sylná žádost pozdvížení

Vzhůru k dokonalosti,

Tato toužba, předcýtění

Duše nesmrtedlnosti,

Duch náš, jenž sy světy tvoří,

Žit má, nic ho neumoří!

Neb zdaž všecko stvoření

Přijíti má k zmaření?

Y ne – Bože, nechceš toho,

By tvůj obraz zahynul,

Ducha, jemužs dal syl mnoho,

V tělos moudře zavinul;

Nechť se tělo poboří v rum,

Svobodně duch v nebeský dům

Zaletí v kůr anjelů

V spolek milých přátelů.

Vzhůru! z prachu porušení

Vznes se k nebi duchu můj,

Tam tě čeká po trápení

Radost, tam jest podíl tvůj;

Tam, kde přenásledování,

Nemoc, hlad, mor, utískání,

Smrt, ni přátel loučení

Radosti tvé nezmění.

O dni radosti, jenž znovu

Otce, matku s dítkami,

Kteří kvílí u hřbitovu,

Bratří milé s sestrami

Spojíš, tam kde z lásky boží

Radost plyne, vždy se množí,

Kde ctnost, pravda přebývá,

Smutku nikdý nebývá.

Brzo snad ach! brzyčko čas

Života nám uplyne,

Ach! snad ještě boží dnes hlas

K zesnulým nás přivine;

Nuže! žimež k boží chvále,

Vůli jeho plňme stále,

Tak když Bůh nás povolá,

Duch náš smrti odolá.