Ústa dívek šveholila jemně,

Ústa dívek šveholila jemně,

„polib!“ lákal růžový jich ret,

„blíž pojď, blíže!“ vydechoval ke mně

ňader jejich vzácný květ,

než mé srdce zalkalo jen temně.

Hlava ženy mé se v náruč kladla,

„jak jsem šťastna!“ šeptla ptáčetem,

štěstí mihlo se mi přeletem,

radost srdce brzo, brzo zvadla.

Synek zhoup se na kolenou: „tati!“

Zdálo se mi že bol srdce mizí

v jeho vlásků čupřinaté zlati.

„Sobcem jsi! Chceš sám jen šťastným být!“

šeptal jakýs hlas mi drze cizí.

Srdce mé, pojď světa kalich pít!