ÚSTECKÝ PŘÍSTAV

Červnový den. Šeď krajiny

se táhne v šeď oblaků.

A Labe hučí v shon a křik

pod křižovatkou vlaků.

Za Ústím přístav. Lodí sta

v něm hltá uhlí hory,

pak do Sas plují. Za nimi

z šumavských lesů vory.

Osmahlí muži v halenách

se hemží dál v tom uhlí,

i ženy, dívky kostnaté.

Jich šat – pot v špíně ztuhlý.

Na levém břehu silnice

přes Krásné Březno běží,

rachotí na ní povozy

a vrstva prachu leží.

A hlouček dětí na žhavých

kamenech sobě hraje,

v jich prsou útlých i v duši

choroba vleklá zraje. –

Hučelo Labe, hučelo

a křižovaly vlaky,

kraj celý byl jak velký stroj

pod šedými oblaky.