Ustrašené květy.

Chví se, strne voda siná,

ze starých že ňader buků

kvílí divá meluzína

hejnem úpěnlivých zvuků!

Lítá v stromy, lítá v keře,

podkasaná, prostovlasá,

se skrání jim vínky béře,

zdobu říz jim s beder střásá.

V bědování, zajíkání

těká dálné po doubravě,

ruje květy kypré stráni –

ruje květy mojí hlavě.

A než jedno z toho kvítí

v knížku mohu vložit sobě,

na památku v soumrak žítí,

strachem vadne v téže době.