Ustřížený vlas.

Do pole spěchal jsem. Neb večer kouzlaplný

mně nedá vmísit se ve městě v lidu vlny.

Jsa sám, pak dvojnásob tu milou cítím vůni,

jíž vzdychá květina a zastavím se u ní.

Neb večer doba jest, kdy člověk mlče cítí,

a mluví květ a pták a hvězda, která svítí.

Neb večer doba jest, kdy člověku se vrátí,

co v parném běhu dne on ze svých snění ztratí.

Do kraje spěchal jsem. Červánek, slunce dítě,

pln bázně skrýval se. Mha lehké předla sítě.

V tom uzřím opodál dvě ženy, stezkou šerou,

jak zticha, pomalu se z polí k městu berou.

Dvě tváře, stejny tak, ta jedna s vráskou sterou,

ta druhá mladistvá – toť jistě matka s dcerou.

Hle, sotva vlekou se ty ženy slabé, bědné:

dřív jedna klesne-li, druhá jí nepozvedne.

Šedý vlas stařeny, vlas druhé, mladé ženy

pln prsténků je v před, a v zadu – ustřížený.

Byl krásný vlas to dřív, jenž zdobil tebe, drahá?

Ret jakby oněměl, dát odpověď se zdráhá.

Vždyť ten tvůj obličej tak málo chová krásy,

jen bída z něho zří – – ty ustřížené vlasy!

Co chvílí přetěžkých jsi asi proplakala,

než pýchu jedinou jsi bídě v oběť dala?!

Však otec nebohý snad zmíral bez pomoci,

a naděj nesvitla do vaší temné noci,

tak přece pomohla jsi jemu za svou zdobu

k rubáši, ku rakvi a poctivému hrobu.

Teď snášíš s matkou hlad... kdo zná tvé všecky boly?

Až jednou procitneš své matky u mrtvoly,

kde vezmeš na rakev? Ó dítě-mučednice,

vždyť nic ti nezbývá již nežli čest, nic více!

Nad krajem lpěla noc, jak mdloba v duši prázdné.

Do města vracím se, leč noha v chůzi vázne.

Jen domů! Spánek chci! Jak hruď i čelo pálí!

Dum smutných příkrovy nad mojí hlavou vlály,

a kdy mne spánek přec ve pouta zajal těsná,

ten ustřížený vlas mne dusil, budil ze sna.