Úsvit smrti

Je zamčen zemský svět mi

a jiný mi se otvírá,

jejž žili jsme kdys dětmi

a k němužto se umírá.

Vše zase ožije mi,

co dřív jsem hořce pochoval,

a co kdys bylo snem mi,

to bude skutečností dál.

Svět mystický, ach, celý

se květem plným rozloží

a znova Kristus mi se vtělí

a stulím se mu k podnoží.

Pít budu sladké medy

těch řečí jeho, živý tok!

Čím budou rozkoše vše tehdy?

čím sladkost zpívajících slok?

Když oko svoje ke mně sehne

a úsměv jemu na rtech hrá,

co svět, ach nikdy nepostřehne,

v mém srdci vínem slasti zrá.

Když bílou ruku vztáhne

a podá nejčistší svůj Hod,

vše zkonejší, čím duse prahne,

čím život bolestně ji zbod’.

Pak stulen v plášti jeho krytu,

snít budu nejsladší svůj sen,

v němž uzrá láska v požár citů,

jímž do věčnosti budu zakotven.